Přijímat životní výzvy - Lepší péče - Nebojte se zeptat vašeho lékaře
Témata: 

Přijímat životní výzvy

Francisco Canete Sánchez se narodil v Malaze ve Španělsku 23. července 1940. Poté, co ukončil studium na střední škole, se…

Tisk
E-mail
Sdílejte

Francisco Canete Sánchez se narodil v Malaze ve Španělsku 23. července 1940. Poté, co ukončil studium na střední škole, se následně vyučil reklamním grafikem. Po několika letech práce v oboru se roku 1975 stal v Malaze členem Královského hasičského sboru a ke konci své kariéry byl povýšen do hodnosti kapitána a velitele pro východní oblast města. V roce 1984 se stal vedoucím školitelem speciální skupiny záchranářů. Roku 1997 odešel do důchodu. Od září 2015 dochází na dialýzu do centra společnosti B. Braun v Malaze.

Pane Sánchezi, co je vaším nejoblíbenějším koníčkem?

Je to samozřejmě sport. Celý život jsem byl velkým sportovním nadšencem a jsem jím stále. Už ve čtrnácti letech jsem se účastnil cyklistických závodů a nikdy jsem s cyklistikou nepřestal. Dokonce i dnes ještě trénuji alespoň na válcích. Roku 1962 jsem začal i s potápěním s dýchacím přístrojem, později jsem složil zkoušky a stal se národním instruktorem potápění. S hrdostí mohu říci, že jsem jedním z nejdéle sloužících instruktorů potápění ve Španělsku. Můj průkaz má číslo 46. V roce 1972 jsem se začal věnovat podvodní navigaci a dokonce jsem se v této disciplíně stal pětinásobným mistrem Andalusie a trojnásobným mistrem Španělska. V evropském poháru jsem skončil druhý. Coby člen národního týmu jsem se účastnil jak evropských, tak i světových mistrovství. Vždycky jsem byl velmi aktivní a energický člověk. Vždy mě poháněla touha být lepším.

Co vás přivedlo k práci u hasičského sboru?

V roce 1975 jsem organizoval kurz potápění pro členy malažského Královského hasičského sboru. Oni mi pak nabídli stálé místo a já se stal vedoucím potápěčské skupiny, kterou jsem trénoval. Zjistil jsem, jak inspirující je sdílet své zkušenosti s účastníky kurzu. Viděl jsem, že být hasičem neznamená utíkat od nebezpečí jako všichni ostatní a zachránit sám sebe, ale jít přímo vstříc ohni a uhasit jej. Pomáhat ostatním lidem, trénink a příprava na tuto práci − to pro mě byly vždy ty nejdůležitější části mého zaměstnání.

Proč jste musel s prací hasiče skončit?

Při jednom požáru jsem následkem výbuchu přišel o zrak v levém oku. Byla to skutečně hloupá nehoda, způsobená láhví octa. Často jsem kvůli tomu naštvaný, protože během těch dlouhých let jsem přežil spoustu mnohem nebezpečnějších situací a bez zranění …

Co vás na vaší práci nejvíce fascinovalo?

To, že každý zásah je jiný. Neexistuje tu žádná skutečná rutina. Pokaždé záleží na tom, abyste se správně vypořádali s okamžitou výzvou, která je před vámi. Každý zásah vyžaduje vaše plné nasazení, postaví vás před překážky, které musíte překonat a využít přitom svou profesionalitu.

Teprve před necelými dvěma lety vás život postavil před opravdovou výzvu ve chvíli, kdy jste byl odkázán na dialýzu. Jak to zvládáte?

Když jsem poprvé slyšel termín „dialyzační léčba“ na oddělení nefrologie, byl jsem zdrcen. Můj vysoký krevní tlak, jen z poloviny kontrolovaný diabetes a hladiny triglyceridů, které byly příliš vysoké, vedly bohužel k něko-lika zdravotním komplikacím. Nějakou dobu to trvalo, ale postupem času jsem zjistil, že mi dialýza opravdu pomáhá.

Díky této léčbě jsem dokázal své komplikace překonat a zůstat naživu. Nyní zjišťuji, že dokonce i s dialýzou je možné žít příjemný a radostný život, a znám mnoho lidí, kterým se to daří, včetně mě. Musím dodržovat předepsanou stravu a omezený příjem tekutin. Ale hlavní je, že si mohu dál užívat se svou rodinou, vnoučaty, přáteli a věcmi, které jsou pro mne důležité.

Cítíte se v dialyzačním centru pohodlně?

Od té doby, co jsem v září 2015 začal docházet na dialýzu do centra společnosti B. Braun v Malaze, musím říci, že jsem ve všech ohledech velmi spokojený – s léčbou, péčí i pozorností, kterých se mi dostává. Veškerý personál – bez výjimky – mi pomáhá, aby pro mne byly hodiny na dialýze snesitelnější.