Transplantace: začátek cesty ke svobodě - Lepší péče - Nebojte se zeptat vašeho lékaře
Témata: 

Transplantace: začátek cesty ke svobodě

První ledvinu získal od matky, ale nevydržela ani šest hodin. Druhou ledvinu dostal od mrtvého dárce zhruba po čtyřech měsících…

Tisk
E-mail
Sdílejte

První ledvinu získal od matky, ale nevydržela ani šest hodin. Druhou ledvinu dostal od mrtvého dárce zhruba po čtyřech měsících od první nezdařené transplantace. Přesto všechno se Petr Žitný, manžel a otec tří dětí, nevzdal, sportuje, závodí a úspěšně obsazuje vítězné příčky na Světových hrách transplantovaných, kde v badmintonu, curlingu a hodu oštěpem reprezentuje naši zemi.

Od kolébky sportovcem

Petr vyrůstal ve sportovně založené rodině. Rodiče byli nejen vášniví horalové, ale i milovníci tenisu a lyžování. Od útlého dětství jej spolu s jeho sestrou dvojčetem a starším bratrem brávali na tenis a do hor na dobrodružné výpravy. „Ač jsme nejčastěji jezdívali do Vysokých Tater, navštívili jsme i spoustu dalších míst, která se mi vryla pod kůži. Patří mezi ně Velká a Malá Fatra, Pirin, Rila, Kavkaz, Julské Alpy nebo Durmitor. No a po revoluci jsem si splnil svůj tajný sen. Navštívil jsem Himálaj,“ glosuje transplantovaný dobrodruh a sportovec Petr. Nejvíce ho však bavila házená, se kterou začal, když byl ještě malý kluk. Hrával ji aktivně několik let, než mu ji sportovní lékař zakázal hrát závodně.

Místo házené život na přístroji

S ledvinami začal mít Petr problémy již v první třídě, když mu při pravidelné dětské prohlídce zjistili bílkovinu a červené krvinky v moči. „Řekli mi, že jsem pravděpodobně prodělal před první třídou zánět ledvin,“ říká Petr. Přesto se nic dramatického nedělo, musel jen každý rok strávit dva až tři týdny v nemocnici, kde jeho stav monitorovali a zkoumali. To mělo dopad na jeho házenkářskou dráhu. V deváté třídě, když měl přejít z kategorie starších žáků do dorostu, mu sportovní lékař zakázal závodně sportovat, což bylo pro něj naprosté zklamání a konec jedné éry. Musel se s tím vyrovnat. „Už tak jsem byl puberťák, a ještě toto…“ vzpomíná Petr.

Od jeho šestnácti do dvaceti tří let byl zdravotní stav Petra stabilní a pravidelně kontrolovaný v nemocnici. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco významně změnit. O rok později se však jeho funkce ledvin začala pomalu, plíživě zhoršovat, až musel začít docházet na dialýzu, nejprve jednou týdně po dobu zhruba patnácti měsíců a při dodržování velmi přísné diety. Následně přešel na dvě a zanedlouho i na tři návštěvy dialýzy týdně. „V tomto nelehkém období mě má milovaná žena podporovala, starala se o dvě malé děti a navíc mi připravovala i při striktní dietě velmi chutná jídla. Dovedla vykouzlit z minimálních denních limitů a výběru potravin delikátní jídla, která chutnala a vypadla jako nedietní,“ usmívá se Petr.

Životní křižovatka

Po patnácti měsících docházení na dialýzu, přičemž Petra pravidelně bolívala hlava, přišlo rozhodnutí přijmout ledvinu od rodinného dárce. O této možnosti byl Petr s rodinou informován již na začátku dialyzačního procesu, ale vždy ji odmítal. „Nechtěl jsem ohrozit nikoho z rodiny a vystavovat ho riziku, ale po nějaké době se otázka příbuzenské transplantace zase otevřela. Paní doktorka mi vysvětlila její výhody, jako je lepší funkce, delší životnost a snášenlivost transplantované ledviny. Po dalších několika měsících jsem se pro transplantaci tedy rozhodl,“ říká Petr.

Matka mu darovala život podruhé, i když jen na chvíli

Vhodným dárcem se stala Petrova maminka. Po operaci se ledvina uchytila, ale její životnost byla necelých šest hodin. „Rozhodně je příbuzenská transplantace dobrá věc, ale já jsem zrovna neměl štěstí,“ vzpomíná Petr. Po nezdařené transplantaci přišla několik dní trvající deprese. Petr bojoval s tím, že ledvinu od rodinného příslušníka dlouho odmítal, až nakonec podlehl a přijal ji. A jeho maminka tak o ledvinu přišla. O ledvinu, která je teď nenávratně pryč, a nikomu nepomohla…

Doktoři chtěli poslat Petra k psychiatrovi, ten to však odmítal. „Z deprese mi nakonec pomohla sprcha, která ze mě spláchla tu negativní energii, tu domnělou vinu. Během pouhých patnácti minut jsem byl zase jako znovuzrozený,“ vypráví Petr. Druhou ledvinu, tentokrát od mrtvého dárce, dostal necelé čtyři měsíce od první nezdařené transplantace. Po úspěšné transplantaci mu lékaři dali jasný příkaz: být půl roku doma, pravidelně docházet na kontroly a hlavně se nevystavovat riziku infekce.

Nově nabytá svoboda

Petr přísný režim dodržel. Začal se cítit lépe jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Stal se svobodným, nezávislým na dietě a dialýze. „Když jsem docházel na dialýzu, dodržoval jsem velmi přísnou dietu, mohl jsem jíst jen malé kousky masa. Pak se mi v noci zdálo o grilovaném kuřeti,“ připomíná Petr. Po transplantaci se vše změnilo, nemusel držet žádnou dietu, mohl jíst vše, na co měl chuť, mohl volně cestovat, nejen po krásách České republiky, ale i do zahraničí.*

Opět v pohybu

Necelý rok po operaci začal Petr pomalu opět sportovat a stal se aktivním členem SK DaT a od roku 2008 i Českého týmu transplantovaných (CTT). V roce 2005 čili čtyři roky od transplantace jej čekala první účast na světových hrách v kanadském Londonu. „Už při nástupu v zaplněné zšeřelé sportovní hale to byl pro mě nádherný zážitek,“ vzpomíná Petr. Získal zde spolu s kolegou Romanem Dundou svou první stříbrnou medaili ve čtyřhře v badmintonu. „Byla to jediná medaile pro český tým na těchto hrách,“ směje se Petr. Následovala smršť dalších nemalých sportovních úspěchů. Na zimních světových hrách ve finském Rovaniemi získal v roce 2008 zlato v curlingu v souboji se závodníky z USA. „Byla tam úžasná atmosféra, celá hala jásala a hlasitě nás povzbuzovala, samozřejmě kromě Američanů.“ Dalším velkým úspěchem byl zisk dvou zlatých medailí v argentinském Mar del Plata (2015) za hod kriketovým míčkem a oštěpem. V roce 2018 na evropských hrách na Sardinii byl Petr vyhlášen nejlepším transplantovaným sportovcem. Získal tehdy čtyři zlaté medaile.

Petr trénuje dvakrát týdně badminton a přibližně dva měsíce před pořádáním her přidává ještě dvakrát týdně posilování a jedenkrát týdně se snaží trénovat hod oštěpem. Ze sportovních výzev ho láká získat světový rekord v hodu kriketovým míčkem nebo oštěpem, a protože velmi rád cestuje a chodí po horách, chtěl by se jednou podívat na jižní pól a vylézt nějakou osmitisícovku.

 

Převzato z časopisu Dialog

Autor: Mgr. Magda Volná