Životem si proplouvám - Lepší péče - Nebojte se zeptat vašeho lékaře
Témata: 

Životem si proplouvám

Příběh Jiřího Petrů, jenž v září loňského roku podstoupil úspěšnou transplantaci ledvin, se zdá být obyčejný, ale pouze na první…

Tisk
E-mail
Sdílejte

Příběh Jiřího Petrů, jenž v září loňského roku podstoupil úspěšnou transplantaci ledvin, se zdá být obyčejný, ale pouze na první pohled. Jiří je člověk, který z podstaty bere život s jistou lehkostí a nadhledem. Možná právě díky svému přístupu se se všemi zdravotními nástrahami, které na něj od mládí číhaly, vyrovnává snáze a s nezbytnou dávkou humoru.

Puberta a chronická glomerulonefritida

S tvrdou realitou byl Jiří konfrontován už v patnácti letech. Při běžné opakované lékařské prohlídce, které se tehdy prováděly na školách, mu byla objevena bílkovina v moči. Následovala hospitalizace na interně v Ivančicích a po sérii vyšetření a odběrů lékaři vyřkli verdikt − chronický zánět ledvin. Pokud by Jiřího taková diagnóza potkala v dospělosti, jistě by se mu zhroutil celý svět. On však byl v pubertě, a přestože tehdy strávil celé letní prázdniny v nemocnici, bral to jako skvělé dobrodružství, které člověk neprožije každý den. Osmilůžkový pokoj, noví přátelé, hraní na kytaru na nemocničním dvoře. To vše bylo vlastně v pohodě. Jiřího akutní stav tehdy vyřešila silná dávka antibiotik, ale jeho diagnóza byla konečná. Chronický zánět nebylo možné vyléčit.

Zpočátku neměl s onemocněním žádné zásadnější potíže a sám to spíše bral tak, že mu vlastně nic není. Žil sice běžný život mladého člověka, hlavní ale bylo šetřit ledviny. Musel omezit pohyb, přestat sportovat, upravit jídelníček, vyhýbat se alkoholu a pokud možno nenastydnout. Všechna tato omezení vedla k rozhodnutí, že dojíždění do Brna na průmyslovku, kam byl Jiří už tehdy přijatý, není pro jeho typ onemocnění absolutně vhodné. Jeho rodiče udělali maximum pro to, aby mu zařídili přestup na školu v Ivančicích, což za totality nebylo nic jednoduchého. Nakonec se to povedlo a Jiří začal studovat na ivančickém gymnáziu. Ve výsledku mu vlastně tato nucená změna školy přinesla i pozitiva, protože mu usnadnila cestu na Vyšší učení technické v Brně a oboru IT se věnuje díky studiu dodnes.

Z koronografie na dialýzu

Jiří žil normální život, omezoval věci zatěžující jeho chronicky nemocné ledviny, ale nijak nestrádal. Jeho stav se začal zhoršovat až po vyšetření na koronarografii, při němž je do těla vpravena kontrastní látka, která zatěžuje ledviny. Psal se rok 2015 a Jiří musel kvůli zhoršujícím se výsledkům nastoupit na dialýzu v Ivančicích. Spolu s dialýzou začal také pravidelně navštěvovat kardiologii. Také tomuto scénáři se dokázal přizpůsobit. Chodil třikrát týdně na odpolední pětihodinové dialýzy a plánoval si podle toho svůj pracovní čas i soukromý život. Záměrně si vybral klasickou dialýzu, protože mu to vzhledem k jeho práci vyhovovalo nejlépe. Dopoledne mohl vyřizovat nejnutnější pochůzky a ve dnech mimo dialýzu dojížděl za klienty. O rok později byl zařazen na seznam čekatelů na transplantaci, jenže jeho srdce v tu dobu selhalo a Jiří strávil téměř dva měsíce na ARO a později na JIP v Brně.

Poté, co se jeho srdce umoudřilo a stabilizovalo, byl opět zařazen na listinu čekatelů na transplantaci.

Ledvinu chtěla otci darovat dcera

Loni v únoru se u něj doma v sobotu v noci rozezněl telefon s tím, že mají dárce. Jiří byl v té době bohužel nachlazený, takže z transplantace sešlo. Nebyl ale zklamaný, spíše v něm telefonát vykřesal naději, že by na druhý pokus nemusel čekat tak dlouho. A skutečně, 30. září téhož roku mu zavolali, a ve tři hodiny ráno byl Jiří po úspěšné transplantaci. O tom, že by využil dárcovství ledviny od někoho ze svých blízkých, neuvažoval. Bál se, že by se něco nepovedlo a dárce by zůstal bez jedné ledviny, i když přiznává, že jeho dcera mu svoji ledvinu nabídla okamžitě a bez zaváhání.

Transplantace a návrat na břeh řeky

Transplantaci Jiří považuje za významnou životní změnu. Po letech strávených na dialýze a lécích si může zase naplno plánovat svůj čas, může cestovat, rybařit a dnes už i pozvolna sportovat. V mládí hrál závodně volejbal a tenis, dnes se vrací k pěší turistice a plavání. Hýbat se musí, protože potravinová omezení a nedostatek pohybu stojí u většiny pacientů s tímto onemocněním za nárůstem hmotnosti. Dokud patřil mezi dialyzované, měl řadu věcí zakázaných. Dnes si užívá pocit, že může zase ochutnat třeba meloun, broskev nebo játra.

Jiří neměl nikdy žádný výrazný životní sen či cíl. Chtěl žít normální život, mít rodinu, věnovat se svému oboru a plnit si spíše menší cíle. Chtěl stát po boku svým dětem a pomáhat jim, věnovat se svojí práci a cestovat. To vše se mu díky transplantaci daří a má radost, že se zbavil některých doprovodných jevů spojených s onemocněním ledvin, jako například bolesti kloubů. Cítí se výborně, relaxuje u vody s prutem v ruce a je spokojen s tím, jak svým životem hezky poklidně proplouvá.