Podvýživa může za to, že jsou naši příbuzní v nemocnici dále - Lepší péče - Nebojte se zeptat vašeho lékaře
Témata: 

Podvýživa může za to, že jsou naši příbuzní v nemocnici dále

Podvýživa a pobyt v nemocnici

S panem Romanem o tom, jak se setkal s problematikou podvýživy.

Tisk
E-mail
Sdílejte

Hezké odpoledne, pane Romane. Jsem rád, že jste přijal mé pozvání k rozhovoru a že jste ochotný mluvit o tak citlivých zdravotních informacích z vaší rodiny.

Dobrý den, ano, jsou to sice citlivé informace, ale jsou potřebné. Děsí mne skutečnost, že v dnešní době mohou lidé v nemocnicích trpět podvýživou. Je špatné, že příbuzní nemocného nemají o podvýživě dostatek informací a jejich příbuzný tak v nemocnici stráví až týdny navíc. A to celé úplně zbytečně.

Můžete nám tedy ve stručnosti popsat vaše zkušenosti, respektive zkušenosti vaší rodiny?

Rád. Před dvěma měsíci jsem byl služebně v zahraničí a mému otci, kterému je čerstvě 76 let, se udělalo špatně. Byl zmatený, ztrácel rovnováhu a byl dokonce agresivní na přivolanou záchranku. Vzali ho tedy do nemocnice na vyšetření. Nakonec se zjistilo, že léky, které bral, spolu nějak špatně reagovali a působili mu takové stavy. Moje matka byla celou dobu při něm. Já jsem alespoň vyhledával informace na internetu a snažil se z dálky sledovat, co se děje. Otec nedokázal příliš mluvit, a tak bylo určení diagnózy obtížné.

Jak jste přišel na to, že se u něho vyvinula podvýživa?

Byla to spíše náhoda. Otec byl v nemocnici už třetím týdnem, a to i přes to, že se léky upravili a duševně byl již v pořádku. Jenže v nemocnici příliš zeslábl, málo mluvil, a tak si ho ještě nechali na pozorování, jestli to nejsou projevy nemoci. Při prohlížení internetu jsem narazil na stránky, které varovali před proleženinami a tzv. malnutricií (podvýživou). Najednou mi to začalo dávat trochu smysl, ale zároveň mi přišlo zvláštní, že by mohl něčím takovým v nemocnici trpět. Když jsem volal mámě, ptal jsem se jí, kolik táta jí. Říkala, že v nemocnici zhubnul a zdá se jí, že jí méně, než by měl. Tak jsem jí navrhl, aby zařídila vyšetření u specialisty, jestli mu nechybí nějaké látky. A tak se to zjistilo.

Jaký byl postup lékařů? Brali to vážně?

Potom už ano. Jakmile jsme měli výsledky, začali se o to zajímat. Řekli jsme jim, kolik zhubnul, a že normálně jí mnohem víc. Když byla podvýživa potvrzená, tak už jsme si dali pozor a vybrali tátovi kvalitní terapeutickou stravu na míru. Opět pomohl internet. Samozřejmě jsme to konzultovali s lékaři, kteří z testů přesně věděli, jaké živiny táta potřebuje. Zajímali jsme se tedy více o to, jakou výživu dostává a co přesně jeho tělo potřebuje.

Zabrala léčba?

Naštěstí ano, sice pomalu, ale zabralo to. Táta už je zdravý, tedy relativně zdravý, je na tom tak, jak byl před nemocí. Ještě že se na to přišlo. Četl jsem, že podvyživení pacienti mají větší riziko infekce a často jim ubyde tolik svalů, že nejsou schopni se postavit. Kdoví, co by s ním teď bylo, kdybychom na to včas nepřišli.

Tak to jsem rád. Co byste chtěl vzkázat čtenářům?

Pokud mají své blízké v nemocnici, nebo v nějakém zdravotnickém zařízení, musí se zajímat o to, jak jí a jestli neubývají na váze. A když nejí, tak se to musí řešit speciální výživou. Je běžné, že se pacienti vrátí z nemocnice pohublí a vnímá se to jako norma. Jenže nikdo za tím nevidí riziko, zejména pro starší lidi, nebo dlouhodobě nemocné. Kolikrát se ještě příbuzní těší, že jejich blízký v nemocnici zhubl a to nebezpečí vůbec nevnímají. Je nutné si spojit úspěšné vyléčení s potřebou přísunu všech živin. Snad se toto vnímání změní. Myslím si, že stojí za mnohými neštěstím.

podvýživa