Co znamená žít - Lepší péče - Nebojte se zeptat vašeho lékaře
Témata: 

Co znamená žít

„Našli jsme ji vyděšenou v posteli. Necítila nohy. Kůži jí pokrývaly fialové mapy,“ vzpomínají rodiče Terezky Bártové /26), kterou napadla…

Tisk
E-mail
Sdílejte

„Našli jsme ji vyděšenou v posteli. Necítila nohy. Kůži jí pokrývaly fialové mapy,“ vzpomínají rodiče Terezky Bártové /26), kterou napadla zákeřná meningokoková meningitida. U této akutní nemoci jde opravdu o minuty, říká doc. MUDr. Rastislav Maďar. Své o tom ví i sama Tereza, která má to nejhorší za sebou a teď se snaží co nejrychleji a nejkomfortněji vrátit zpět do života. Sice už nikdy nebude stejný jako dřív, ale důležité je, že ŽIJE!

Všechno dělala na maximum

Tereza celý život aktivně sportovala, k čemuž ji vedli rodiče. Hrála fotbal, běhala, lyžovala a nejvíc ze všechno milovala cyklistiku. Zhruba před půl rokem, když se intenzivně připravovala na státnice a navíc ještě nadstandardně trénovala, se jí zničehonic udělalo zle. Tereza si myslela, že je to jen obyčejná chřipka. Bolela ji hlava, měla teplotu a věřila, že to brzo přejde. Přece to nic není… Nikdo však netušil, že její tělo napadla meningokoková meningitida.

Bojovnice tělem i duší

Na Terezu zaútočila meningokoková meningitida 12. dubna, čtyři dny před státnicemi. Droboučká dívka, která měří pouhých 148 cm a váží 41 kg, nemoc nad sebou nechtěla nechat zvítězit. I když jí lékaři dávali pouze 1% šanci na přežití a všechny její orgány zastupovaly přístroje, po téměř třech týdnech, které strávila v umělém spánku, se probrala. Po probuzení zjistila, že přišla o obě nohy od kolen dolů, o dva prsty na pravé ruce a o čtyři na levé a selhaly jí ledviny. Třikrát týdně musí docházet na dialýzu do Dialyzačního střediska B. Braun Avitum v Teplicích.

„Když jsem se probudila, nevěděla jsem, co je realita a co sen. Ruce jsem měla zavázané, ale nohy nikde. Všechno jsem měla pomotané. Jednou se mi zdálo, že mi například po pokoji běhají Mozkomorové (smích).“ Většina lidí by se z takové nepřízně osudu hroutila. Tereze pomohlo to, že jí všechno docházelo postupně. „Dokonce jsem neměla ani žádné deprese. A zatím jsem brečela jen dvakrát,“ chlubí se Terka. „Poprvé to bylo, když jsem začala špatně vidět a bála jsem se, že přichází něco dalšího a nebudu třeba vidět vůbec.“ Sestřička na to říkala: „Jejda, ty seš trdlo. Ty nemáš nohy, ale brečíš, že budeš nosit brejle.“ A nakonec je Tereza ani nenosí…

„Na to, že se probudíte bez nohou a bez prstů, vás nikdo nepřipraví. Já jsem ale dostala šanci. Jsem tady a hodlám žít naplno jako dřív. Jsem nesmírně šťastná, že jsem boj s nemocí zvládla,“ říká Tereza. To potvrzuje, jaká síla se v nás skrývá! I když jste maličcí a drobouncí stejně jako Terezka, můžete zvládnout neuvěřitelné věci!

A co dál…

Uplynulo zhruba půl roku a Tereza opět chodí. Nové protézy jí pomáhají zdolávat různé nástrahy. Dokáže vyjít schody, vydat se na delší procházku, na oběd či na čaj do města, a dokonce i šlapat na rotopedu. Pravidelně rehabilituje a těší se na nové, lepší a lehčí protézy. Ty nynější váží totiž celé čtyři kila. S rehabilitacemi jí pomáhá i o rok mladší bratr, který si vzal za své, že bude Terčin fyzioterapeut. Na procházce do ní třeba lehce žduchne. Tereza se lekne, že spadne, a on jí na to řekne: „Jsem teď tvůj fyzioterapeut a učím tě stabilitě.“ A oba se tomu smějí…

Tereza se vrátila zpět ke studiu a zanedlouho ji čekají státnice. Studuje speciální pedagogiku a pedagogiku pro první stupeň. Těší se, že bude brzy pracovat. Sama říká, že to, co se jí stalo, může při práci pořádně využít. „Beru to tak, že teď můžu být pro děti motivací.“ Ony samy totiž často mají různá znevýhodnění a postižení.

Také se seznámila s šestinásobným paralympijským vítězem Jirkou Ježkem a těší se, že jednou bude jako on, jen v ženském podání. Sama říká: „Bude to hodně náročné, ale já jsem zvyklá bojovat.“