Jakub Teichmann: doma je to přece jenom lepší

Většina dialyzovaných pacientů chápe docházení na dialyzační středisko jako nutnost, se kterou se dříve či později musí smířit a musí se naučit plánovat si svůj životní rytmus mezi dny, kdy na dialýzu jezdí a mezi dny, kdy mají „volno“. Ke klasické hemodialýze prováděné na dialyzačním středisku, existují, kromě transplantace ledviny, také další dvě alternativy.

Dlouhá léta je to peritoneální dialýza, ke které se v posledních letech také čím dál častěji přidává domácí hemodialýza. Tu obvykle preferují pacienti, kterým dojížděni na dialyzační středisko brání v jejich aktivním životním stylu, omezuje je v práci nebo to jsou často lidé, kteří prostě chtějí mít léčbu „ve svých rukách“.. Takovýmto pacientem je i Jakub Teichmann – aktivní mladý muž, který se pro domácí dialýzu rozhodl již po několika měsících docházení na středisko.

Jak dlouhou máte zkušenost s domácí dialýzou?

Na dialýze jsem od konce března tohoto roku. Domácí dialýzu jsem pak začal provádět od června, je to tedy poměrně krátká doba.

Už jste si na ni zvykl? Jsou ještě nějaké věci, z nichž jste nervózní nebo vám dělají problémy?

To určitě ne. Za dva a půl měsíce, co jsem docházel denně do nemocnice a učil se, jak s přístrojem na domácí dialýzu zacházet, jsem se všechno perfektně naučil a nemám s tím vůbec žádný problém. Během tohoto zaučení jsem také rozpíchával shunt (arteriovenózní fistule – poznámka redakce), takže to byly dvě věci v jednom.

Shunt je chirurgicky vytvořený arteriovenózní zkrat, který funguje jako spojnice mezi tepnou a žílou. Pacientům je tímto způsobem zaváděna dialyzační jehla, která přivádí a odvádí krev do dialyzačního přístroje a poté zpět do těla

Mohl byste proces zácviku na domácí dialýzu popsat?

S přístrojem jsem byl seznámen, ještě když jsem měl katétr a našití shuntu bylo teprve v plánu. Toto prvotní seznámení proběhlo ale velice stručně, byla to taková rychlá předváděčka s tím, že důkladná edukace začne, až budu mít shunt vyzrálý. Zhruba po sedmi týdnech po našití shuntu jsem pak začal s výukou.

Nejdříve přišel s přístrojem technik, který mi ukázal, jak přístroj funguje, jak se zprovozňuje, ukázal mi veškerý materiál, který je potřeba, a tak podobně. Poté jsem se učil dávat vše dohromady - propojovat jednotlivé součásti krevního okruhu, připojovat je k vakům a k přístroji apod. Mezitím mi staniční sestra u nás v nemocnici začala rozpíchávat tunely do shuntu (tzv. metoda „knoflíkové dírky,“ při které se opakovaným napichování fistule do stále stejných míst, postupně vytvoří tunely, kterými se pak zavádí „tupé“ jehly – poznámka redakce). To trvalo asi měsíc a půl, než to došlo do takového stadia, že jsem se mohl sám začít zkoušet napichovat tupými jehlami. Jako pacient mohu používat jenom tupé jehly, neměl bych se napichovat těmi ostrými, abych si tunely nepoškodil. Po zhruba třech pokusech staniční sestry jsem to tedy zkusil sám. No a od té doby si vlastně celé ošetření dělám sám.

Řekl byste, že je to v nějakém ohledu obtížné? Co vám dělalo při učení největší problém?

Když nad tím tak uvažuji, mně osobně nedělalo problém asi nic. Určitě ale záleží na konkrétním člověku. Z vlastní zkušenosti vím, že je důležité, aby se u toho člověk nestresoval. Aby nebyl zbytečně nervózní z toho, že „teď si musím udělat ošetření, doufám, že všechno bude v pořádku, že nenastane žádná chyba, a když k chybě dojde, tak vlastně nejsem ošetřen a mám v sobě nadbytek toxických látek“ a tak podobně. Prostě aby byl člověk v klidu a sám se nevystresoval.

Nejdůležitější je, aby se člověk nestresoval.

Další věc je, že pokud člověk není příliš technický typ, může mu asi trochu dělat problém propojování přístroje s vaky s dialyzačním roztokem a podobně. I tak by to však měl zvládnout, protože vše je velmi dobře popsané. I určitá první pomoc – řešení případné chyby, například když se přicpe hadička nebo co má člověk hned zkontrolovat – to všechno je hezky vysvětlené. Myslím si, že každý by měl být schopen to nějak opravit. Většinou to je opravdu nějaká maličkost.

Jak jste vlastně přišel na možnost domácí dialýzy? Řekl vám o ní lékař, nebo jste o ni žádal sám?

Jednak mi o ní řekl lékař, ale věděl jsem o ní i předtím. Můj otec je už více než deset let po transplantaci a měl domácí břišní dialýzu (peritoneální dialýza – poznámka redakce). V té době, tedy asi před dvanácti lety, tady tento přístroj, co dnes používám, ani žádný jemu podobný ještě nebyl. Existovala pouze domácí břišní dialýza. Takže odtud jsem věděl, že existuje možnost provádět si dialýzu doma. Přímo tento přístroj je ale u nás novinkou. Zalíbil se mi tak, že jsem ho chtěl vyzkoušet a šel jsem do toho.

Co pro vás osobně bylo důvodem, proč jste chtěl přejít na domácí hemodialýzu?

Hlavně menší časová omezenost. Pokud máte klasickou dialýzu, na středisko do nemocnice docházíte třikrát týdně a jste tam minimálně čtyři hodiny. Pak si k tomu musíte připočíst i cestu tam a zpět do nemocnice. Zvlášť pro člověka, který to nemá do nemocnice kousek, je to hodně času. Takže musíte brát v úvahu cestu, a navíc 3 × 4 hodiny týdně ležíte na lůžku a nemůžete nic moc dělat. Pokud jako první ukořistíte ovladač, můžete se akorát dívat na televizi nebo spát a číst si.

Pokud chodíte do práce, k tomu máte doma psa, o kterého se musíte postarat, je to ještě komplikovanější.

Doma je to prostě přece jenom lepší. Přijdete z práce, máte volno, můžete jít ven nebo něco dělat. A když se pak večer vrátíte, uděláte si dialýzu a jdete spát. Je to mnohem volnější.

Jak často se dialyzujete?

Dialýzu si dělám častěji, asi pětkrát týdně, ale o to kratší dobu. Je to pro tělo šetrnější, což byl vlastně další důvod, proč jsem si domácí dialýzu vybral. Když se dialyzujete častěji, nenahromadí se ve vás tolik toxických látek a je to vlastně přirozenější. Docházíte-li na středisko, máte mezi dialýzami v podstatě celé dva dny pauzu. Odcházíte sice čistý, respektive ve spodních hranicích daných mezí, ale za dva dny vám hodnoty zase extrémně vystoupají, i když dodržujete dietu.

Jak dlouho trvá příprava na každou dialýzu?

Příprava zabere poměrně málo času. Propojování vaků s roztoky a celého systému trvá řekněme nějakých 10–15 minut beze spěchu. Více času zabere, když přístroj propojím a spustím – spustí se diagnostika a průplach celé cesty, aby v ní nebyl vzduch. To trvá asi půl hodinky. Samotná příprava není časově náročná. Když bych to tedy spočítal dohromady – když si dělám 2,5hodinovou dialýzu, připočtu k tomu přípravu i sbalení po skončení, protože musím použitý materiál nějakým způsobem zlikvidovat – vyjde mi to dejme tomu maximálně na 3,5 hodiny, se vším všudy.

Jak se po dialýze cítíte? Jste unavený? Musíte po ošetření dodržovat nějakou dobu klidový režim?

Po dialýze vůbec unavený nejsem, před ní i po ní se cítím úplně stejně. Po skončení ošetření je samozřejmě důležité nějakou dobu ruku nezatěžovat, aby z míst, kam byly zavedeny jehly, nezačala téct krev. Ale jinak se odpojím a můžu jít dělat cokoliv.

Co se týče nějaké pomoci, potřebujete asistenci druhého člověka?

Jsem technický typ a mám i technické zaměstnání, takže celou proceduru zvládám sám.. Samozřejmě je ale nutné, aby byl někdo nablízku, kdyby nastala nějaká zdravotní komplikace.

Jak často vídáte lékaře nebo sestřičku?

Standardně probíhá kontrola minimálně jednou za měsíc. Já mám hemodialýzu doma opravdu krátce, třetí týden, takže chodím do nemocnice na kontroly častěji, jednou týdně, protože lékaři potřebují ověřit, zda všechno zvládám. Zároveň je to pro ně taky nové, ten přístroj je opravdu novinka, takže zatím chodím takto často, aby viděli, zda je vše v pořádku. Ptají se, jestli jsem neměl nějaké problémy, a vždycky mi odeberou krev, kterou pošlou do laboratoře, aby zjistili moje hodnoty.

A teď co se týče přímo přístroje. Jak s ním doma fungujete a kde ho vlastně máte?

Přístroj sám o sobě je opravdu skvělý. Nedokážu si představit, že bych měl doma ten velký přístroj jako v nemocnici. Ten je sice na kolečkách a je také pohyblivý, ale je mnohem větší a člověk by si kvůli němu musel upravit rozvod vody, protože ty nemocniční přístroje používají úplně jinou vodu. To si neumím představit, určitě by to bylo mnohem složitější. Tento přístroj je šikovný, je o dost skladnější a v rámci nějakých mezí je určitě možné ho i někam převézt, třeba i na dovolenou. Doma si ho dáte, kam chcete, já ho mám momentálně v ložnici. Sehnal jsem si starý nemocniční stolek – šuplíkový na kolečkách – a přístroj mám na něm.

K přístroji jsou zapotřebí vaky s dialyzačními roztoky. Jak je skladujete?

Závozy roztoků se dělají po domluvě jednou za měsíc nebo jednou za čtrnáct dní. Já jsem si vybral tu druhou možnost. Je to pro mě pohodlnější, protože materiálu nemusím doma skladovat tolik. Já mám dialýzy dlouhé 2,5 hodiny, ale někdo třeba tři hodiny, a čím delší doba, tím víc vaků dialyzačního roztoku potřebujete. Ono se to nezdá, ale je toho fakt hodně. Na 2,5hodinovou dialýzu spotřebujete šest vaků. Nedávno mi vlastně přijel závoz a přivezli mi třicet krabic. V každé jsou dva vaky, takže vlastně šedesát vaků, a to mám na deset ošetření. Zabírá to hodně místa a vaků je hodně, ale s tím nic nenaděláte. Alespoň si nemusíte rozbourat koupelnu...

Pro koho byste řekl, že je domácí hemodialýza vhodná?

To je různé... Myslím si, že pokud se člověk nebude stresovat, zvládne ji skoro každý. Hadičky jsou barevně označené a všechno se dá naučit. A hlavně vám přístroj lékaři nedají domů, pokud si nebudou jistí, že všemu rozumíte a neuděláte nějakou začátečnickou chybu.