Robert Kopecký: "Život je o nastavení mysli a zdravém optimismu" - Lepší péče - Nebojte se zeptat vašeho lékaře
Témata: 

Robert Kopecký: „Život je o nastavení mysli a zdravém optimismu“

Má za sebou těžké momenty, sedm let života na dialýze, transplantaci, únavu a chvíle, kdy nedokázal dojít ani pár metrů z postele do koupelny. Přesto…

Tisk
E-mail
Sdílejte

Má za sebou těžké momenty, sedm let života na dialýze, transplantaci, únavu a chvíle, kdy nedokázal dojít ani pár metrů z postele do koupelny. Přesto se ale odmítl vzdát cestování, aktivního života a milovaného sportu. A jeho odhodlání mu vyneslo nejednu medaili. Za nás si rozhodně zaslouží ještě další, nesportovní ocenění. Je totiž obrovskou inspirací pro všechny, kteří mají pocit, že je chronické onemocnění srazilo na kolena. Pan Robert Kopecký (68 let) je energický Slovák plný nakažlivého optimismu a vitality. A je živoucím důkazem toho, že když se člověk nevzdá, zvládne kouzelné věci.

O svém onemocnění ledvin se dozvěděl nečekaně jako osmnáctiletý kluk, který nepociťoval výrazné problémy a který se odmalička věnoval sportům všeho druhu. Chronickou glomerulonefritidu mu zjistili jako branci při odvodu na základní vojenskou službu. Ke své diagnóze tehdy přistoupil jako ke zkoušce dospělosti a snažil se dodržovat všechna doporučení lékařů: „Začal jsem navštěvovat nefrologickou poradnu a důsledně jsem plnil nařízení ošetřující lékařky. Pravidelně jsem užíval léky a dietní stravování se stalo součástí mého života,“ vypráví pan Robert.

Hlavně se nevzdat

Sportu se věnuje od útlého dětství. Zálibu našel v míčových hrách, cyklistice, plavání a tenisu. Nejraději má ale stolní tenis. Začal s ním jako desetiletý chlapec na stole, který si s kamarády stloukli z překližky a rozložili na dvoře. Postupně se mu naskytly lepší podmínky, získal titul mistra školy a stal se spoluzakladatelem oddílu stolního tenisu Stadion Bratislava. Svého milovaného sportu se odmítl vzdát: „Na dialýzu jsem se dostal ve 49 letech v roce 2002. Znovu nastala v mém životě velká změna. Třikrát týdně pětihodinová dialýza, po níž jsem se dalších pár hodin musel zotavovat. I přesto jsem dál sportoval.“

V roce 2006 se v maďarském Pécsi zúčastnil svých prvních evropských her transplantovaných a dialyzovaných pacientů. Tehdy ještě čekal na transplantaci, během her tak musel v noci absolvovat dialýzu a ráno nastoupit na turnaj.

Sport a odhodlání mu otevřely svět

Po zkušenosti v Maďarsku následovala série turnajů, převážně ve stolním tenise: V roce 2008 absolvoval ještě jako dialyzovaný pacient evropské hry ve Wursburgu. O rok později se dočkal vytoužené transplantace a v roce 2010 už zase soutěžil na evropských hrách v Dublinu. „Sportování po transplantaci bylo mnohem jednodušší. Nepotřeboval jsem tolik času na regeneraci sil a i kondičně mě to hodně posunulo,“ říká.

Později se vydal na hry do Záhřebu, Durbanu, Krakova, Helsinek, Malagy nebo třeba Newcastlu. Vysloužil si bezmála tři desítky medailí. „Nejcennější jsou pro mě tři zlaté medaile ze světových her v Durbanu a Mar del Plata. Dvě jsou z turnaje ve stolním tenise a jedna z tenisu jednotlivců. Jsou to jediné zlaté medaile ze světových her, které kdy slovenská reprezentace transplantovaných získala,“ vzpomíná pan Robert. Hlavně světové hry v Durbanu, kde soutěžil ve stolním tenise, v něm zanechaly silné dojmy: „Mým soupeřem byli Singapuřané. V plné hale s přibližně dvěma tisíci diváky tak byly dva tábory – evropský a asijský. Byla to úžasná atmosféra a ještě k tomu s vítězným koncem,“ popisuje momenty, které vedly ke zlatu.

„Ve sportu jsou vždy emoce, stres, napětí, to platí i pro transplantované. Motivace je vždy obrovská a radost ze zisku medaile pak ještě větší. Když vám pak zahrají hymnu, v mysli vám probíhají všechny ty odmakané tréninky a propocená trička. Celá atmosféra vás strhne a je to opravdu dojemné,“ neskrývá radost pan Robert.

Sport je pohyb a pohyb je život, i s omezeními

Pan Robert se nebojí přiznat, že vlivem nemoci samozřejmě pociťuje omezení a oproti zdravým sportovcům kondičně zaostává. Jde podle něj o handicap, který se dohnat nedá, protože tělo to člověku prostě nedovolí. Věří však, že pohyb znamená život a život je dar a příležitost být šťastný: „Máme jen jeden pokus. Je třeba se věnovat jakémukoliv sportu či pohybové aktivitě, a to tak, abyste si bez nich život ani nedovedli představit.“ Sport podle něj vnáší do života radost, lepší zdravotní stav i šanci poznat mnoho zajímavých lidí.

Cestovat se dá i na dialýze

Nemoc pana Roberta neodradila ani od toho, aby poznával jiné země. A jinak než jen skrze dění ve sportovních halách. Během sedmi let na dialýze si neodpustil čtyři cesty do zahraničí a později si se synem pořídili malý apartmán u moře v Chorvatsku. Tato země oběma přirostla k srdci. Pro pana Roberta cestování výraznou zátěž nikdy nepředstavovalo. „Mnozí říkají, že cestování je náročné. My jsme ale zvyklí, sedneme do auta a od té chvíle už jsme na dovolené. Není přece třeba spěchat. Právě naopak – děláme přestávky, užíváme si okolní krajinu, už ten přesun je přece dovolená,“ dodává.

Nemoc jako křižovatka života

Pan Robert věří, že v životě hraje velkou roli nastavení mysli a schopnost udržovat si zdravý optimismus. Člověk se zdravotním postižením se podle něj dostává na křižovatku, na níž se musí rozhodnout, kam odbočí: „Buď budete plakat do polštáře a litovat, že nemůžete dělat plnohodnotně to, co zdraví lidé, nebo si uvědomíte, že jste na tom ještě stále vlastě dobře, že spoustu věcí si stále můžete dovolit a že existují tací, kteří jsou na tom mnohem hůř. Já jsem se rozhodl pro tu druhou cestu,“ uzavírá odhodlaně.

 

Robert Kopecký (68 let)

Už od dětství inklinoval ke sportu a jakýkoliv druh pohybu ho přitahoval jako magnet. V osmnácti letech mu stanovili vážnou diagnózu chronického zánětu ledvin. Na léčbě medikamenty strávil třicet let, pak musel začít docházet na dialýzu. Fakt, že se bez ní dlouho obešel, přikládá právě pravidelnému sportování a zdravému životnímu stylu. V březnu 2009 se dočkal transplantace. Díky Společnosti dialyzovaných a transplantovaných (SDAT), která svým členům vytváří zázemí pro kulturně-společenský život, se dostal do světa mezinárodních sportovních aktivit a získal bezmála tři desítky medailí. Pan Robert je energický Slovák plný optimismu, jímž člověka nakazí i přes telefon. Má stejně energického syna, s nímž pravidelně tráví čas ve vlastním apartmánu v Chorvatsku.

„Sport je pohyb, pohyb je život a život, to je dar a příležitost být šťastný“