Stárnout bez pocitu hanby

„Ano, je to tak, ale je to odlišné v různých kulturách. Nedávno zpracovala WHO studii o tom, jaké je vyústění schizofrenie ve společnostech, a porovnávala industriální společnosti s těmi ve třetím světě. A ukázalo se, že ve třetím světě to bylo příznivější,“ popisuje psycholog Cyril Höschl v rozhovoru pro Českou televizi. Dlouho se pátralo po tom, proč tam staří lidé prožívají některé věci daleko lépe, když v těchto zemích je horší zdravotní péče a nefunkční sociální systém. Ukázalo se, že péči státu tam v rodinách supluje soužití tří generací.

„Dědeček ve stanu v koutě nikam netelefonuje, jen tiše halucinuje. Zbytek rodiny se o něj postará a považuje to za součást normálního života, ustojí to. Zatímco my to delegujeme na stát, jehož služby jsme si vytvořili za tím účelem, aby nás tohoto břemene zbavil,“ uzavírá Höschl.

Morální povinnost

Na Východě jsou staří lidé mnohem více uznávaní než na Západě. V Indii, Tibetu nebo Číně starým mužům nevadí, že budou rozjímat v jeskyni. Na roli seniora se připravují celý život a samota je neděsí. Těší se na návštěvu mladších, kteří jim přinesou pokrm. Za to, že opustili společenský život a žijí v ústraní, je oslavuje celá společnost. Možná že odloučení od hektického života jim přináší úlevu. V Koreji se staří lidé těší vysoké úctě. Mnoho Korejců vyznává konfucianismus, mezi jehož základní hodnoty patří respektovat vlastní rodiče. Mladší členové rodiny cítí morální povinnost se o starší příbuzné starat. I mimo rodinu jsou mladí vychováváni tak, aby starším prokazovali respekt a aby pro ně starší lidé automaticky znamenali autority. Stejně jako v Koreji, tradičně respektují své nejstarší členy také rodiny v Číně, a také to zde vychází z tradice konfucianismu. Ačkoliv westernizace dorazila i do Číny a sílu těchto hodnot zejména ve větších městech oslabila, od dospělých dětí se stále očekává, že se o své stárnoucí rodiče postarají. Pokud děti své rodiče pošlou do domova důchodců, bývají okolím vážně odsouzeny. Poslat starší příbuzné do domova se bere jako sociální stigma také v Indii. Tam jsou starší lidé hlavou rodiny a hrají hlavní roli ve výchově vnoučat.

Stáří jako vrchol života

Blízký východ stáří velmi ctí a považuje toto období za vrchol života. V zemích, kde vládne islám, je stále zachována tradice velkorodiny, kde má vedoucí postavení muž. Žena je poctěna pouze, když porodí syna, protože syn je pokračovatelem rodu a je vychováván k zajištění podpory rodičů ve stáří. Ženy jsou drženy v domě a jsou považovány za neschopné se samostatně rozhodovat. Ve velkorodině výchovu dětí zajišťují jak rodiče, tak i strýcové, tety, synovci a další členové rodiny. Po sňatku mladého páru má tchyně velkou pravomoc zasahovat do citového vztahu svého syna a je zahrnována větší láskou než jeho vlastní manželka. Současně má tchyně možnost disponovat pracovní silou své snachy. Žena v islámských zemích získává vážnost až po klimakteriu a po padesátce již nebývá předmětem společenského dohledu. Může pak projevit i svůj názor. V současné době se městské obyvatelstvo začíná zbavovat stereotypu a pomalu se hodnotový systém velkorodin mění.

Smrt jako přirozená součást života

Američtí indiáni smrt přijímají jako přirozenou součást života. Existuje přes pět set různých kmenů, a každý z nich má vlastní tradice a přistupuje ke stárnutí a k péči o staré lidi jinak. V mnoha kmenech jsou staří členové respektováni pro svou moudrost a životní zkušenost. U amerických indiánů je běžné, že nejstarší členové rodiny předávají své zkušenosti mladším. Smrt jako přirozenou součást života, kterou je třeba oslavovat, a ne nad ní truchlit, vnímá také afroamerická komunita. Smrt je zde vnímána jako oslava života, součást jeho přirozeného rytmu, a strach ze stárnutí se tím snižuje. Afroamerické pohřby proto působí spíše jako oslava života.

Západní ageismus

Zatímco tyto kultury stáří oslavují a staré lidi chovají v úctě, v západní kultuře je upřednostňován kult mládí a stáří jako by bylo něco, o čem se nemluví, nepíše, netočí. Všimněte si, že ve filmech i v televizních seriálech vystupují většinou mladí lidé. Přitom právě v západní civilizaci se rodí nejméně dětí a její populace stárne ze všech nejrychleji. Právě důraz na mládí a krásu a ignorace stáří byly definovány jako „ageismus“, tedy diskriminace na základě věku.

Ageismus má velký vliv na to, jak se senior cítí. Podobně jako malé dítě, které ve svém okolí bude slýchávat chválu na vlastní osobu, postupně daný posudek ostatních samo zvnitřní do vlastního sebehodnocení a bude motivováno k dalšímu osobnostnímu rozvoji, senior často uvěří většinovému hodnocení sama sebe, které přichází ze společnosti ať v pozitivním, či opačném směru. Je-li nálepka převážně kladná, stárnoucí člověk si udržuje sebeúctu. Pakliže je ale nálepka důchodce negativní, člověk sebeúctu může rychle ztratit. Jeho vlastní prožitek stáří charakterizuje pohled společnosti. Senior přijímá negativní postoje společnosti a rozvíjí se jeho závislá role. Vnímá ztrátu dovedností, označuje sebe jako nekompetentního, nemocného. Je vystavený předsudkům a diskriminaci a postupně se může i sám začít chovat tak, jak mu diktuje stereotyp. Stereotypy spojené se stářím jsou záludné, protože působí v našem podvědomí. Jsou zavedeny v dětství, a když stárneme, nepřehodnotíme je. Stereotypy mohou omezovat, brzdit způsob vyjadřování, snižovat výkon a podle vědců i snížit očekávanou délku života.

Důsledky diskriminace stáří mohou mít řadu podob. Jako příklad lze uvést alkoholismus, zneužívání psychotropních látek, sebevraždy, odsun do segregovaného bydlení. Je běžné, že lidé zapírají svůj skutečný věk. Snaha o věčné mládí se odráží v představě nesmrtelnosti bohů, v literárních dílech, ale i v realitě tím, že např. podstupujeme plastické operace, barvíme si vlasy nebo si je necháváme transplantovat. Je to rozšířená praxe, ale ti, kdo se přirozený proces stárnutí pokoušejí zastavit, mohou v soustavné a přetrvávající snaze o věčné mládí snadno prohrát.

Problém ageismu si naštěstí v poslední době uvědomuje stále více lidí a začíná proti němu bojovat. Vznikají organizace, které se zaměřují na boření stereotypů a snahu vylepšit postavení starých lidí ve společnosti. Mezi základní prvek boje proti stereotypům a přijímání nejstarší generace řadí mnoho odborníků solidaritu mezi generacemi. Právě ta je podle nich základním prvkem a předpokladem soudržnosti společnosti. Místo odsuzování jedné generace druhou by mělo nastoupit její pochopení, respektování a přijetí. To kdysi shrnul v jediné větě Muhammad Ali, když prohlásil: „Člověk, který se dívá na svět stejně v padesáti, jako se na něj díval ve dvaceti, promarnil třicet let života.“