Naši ambasadoři reprezentují Česko v Tokiu

Jaké to je, připravovat se na odlet do Tokia na událost, o níž mnoho sportovců často jen sní? Co pro ně znamenalo roční odložení paralympiády, kdo je doprovází a co vzkazují ostatním sportovcům s podobnými ambicemi? Vyzpovídali jsme naše dva ambasadory Kateřinu Antošovou a Davida Drahonínského.

David Drahonínský, olympijský lukostřelec

David Drahonínský se narodil v roce 1982 v Kaplicích. Osud se mu otočil v šestnácti letech, kdy jako jeden z nejnadějnějších českých taekwondistů vypadl z balkonu a skončil na vozíku. Dnes patří k nejúspěšnějším českým paralympionikům. Z paralympiád v Pekingu, Londýně a Rio de Janeiru má zlatou, stříbrnou a bronzovou medaili. Mimo vrcholového sportu se aktivně podílí na pomoci handicapovaným, přednáší ve školách, spolupracuje na vzdělávání zdravotníků a je patronem charitativních projektů.

Davide, jak se těšíš do Tokia? Byl jsi někdy v Japonsku?

Už skoro dva roky, od mistrovství světa, které se konalo v květnu 2019 v Nizozemsku, kde jsem společně se Šárkou Musilovou vystřílel místo pro Českou republiku v soutěži mixtýmů, se nemůžu dočkat. Teď to vypadá, že se paralympijské hry v Tokiu skutečně uskuteční. V Japonsku – nebo chcete-li v Zemi vycházejícího Slunce – jsem zatím nebyl a tak se těším o to víc.

V Tokiu jsou extrémní klimatické podmínky, většina sportovců na toto podnebí není zvyklá. Řešíš to nějak?

Do Tokia bych měl odletět 19. nebo 20. srpna a budu tam asi týden před závodem, takže dost dlouho na to, abych se aklimatizoval. Mám již hodně zkušeností třeba z mistrovství světa v Bangkoku, kde bylo také hezky teplo, a na poslední paralympiádě v Riu bylo vedro i ve stínu... Jsem přesvědčený, že to zvládnu.

Budeš mít čas i na nějaké cestování po skončení závodů? Nebo to tak nefunguje?

Náš pohyb bude bohužel omezený a kromě hotelového pokoje a lukostřeleckého areálu uvidíme Tokio pouze z letadla při přistání a odletu. Prostě spát, střílet, jíst, odpočívat, vyhrát a odletět zpět do České republiky. Já se ale přece chystám do Japonska na lukostřeleckou soutěž a těším se, že budu hrdě reprezentovat naši republiku. Doufám, že udělám radost všem svým fanouškům. 

Je to tvoje už čtvrtá olympiáda… Co to pro tebe znamená?

Lukostřelba je moje životní cesta, kterou jsem si kdysi vybral, a já si po ní jdu a teď je mým cílem Tokio. Pečlivě se připravuji, abych v kategorii W1 předvedl tu nejlepší lukostřelbu. Znám mnoho sportovců, kteří o účasti na paralympiádě sní, a mě se to podaří počtvrté. Je to výsledek tvrdé práce, ale mám štěstí, že jsem na této cestě potkal i lidičky, kteří mi pomohli, a nebyl jsem na to sám.

Na paralympiády i další velké závody jsi jezdíval s tatínkem, teď to už bohužel není možné… Kdo s tebou pojede tentokrát?

Je to již skoro dva roky, co můj tatínek podlehl rakovině. Měl jsem to štěstí, že jsem mu mohl být nablízku a snad mu v závěru života pomoci. Do Tokia by se mnou měl jet Jakub Ečer, který již se mnou jako asistent absolvoval dva mezinárodní závody. Jeden z těchto závodů jsem vyhrál a z druhého si přivezl bronz. S tátoujsem toho zažil hodně a mám spoustu vzpomínek. V Tokiu sice nebude stát při mně, ale věřte, že každý šíp vystřelím na jeho počest a on mi tam seshora bude fandit a dohlížet na mě.

Ty se netajíš tím, že se důkladně připravuješ i po psychické stránce. Jak tvoje sezení s terapeutkou probíhají?

Již před hrami v Londýně jsem se seznámil s Kateřinou (Kudláčkovou) Vejvodovou, která je sportovní psycholožkou. Naše spolupráce trvá již  devět let a přináší ovoce. Díky Kateřině jsem vyhrál všechny medaile od roku 2012. Ona své profesi opravdu rozumí a jsem strašně rád, že mi pomohla nastavit hlavu tak, abych byl na závody připravený. Poslední rok probíhají naše setkání on-line, těžko to popisovat do detailu, ale vlastně – víte co, pojďme aspoň ten obsah nechat takovým malým tajemstvím.

Jak vůbec probíhá příprava s ohledem na koronavirovou pandemii? Co pro tebe bylo nejtěžší? Byl to třeba i ten samotný posun termínu o rok?

Moje tréninkové nasazení je opravdu vysoké celé dva roky. Trénuji skoro denně. Pro představu od 1. ledna do 31. května jsem nestřílel pouze šest dní a některé dny mám i tři lukostřelecké tréninky. Z mého deníku vychází, že v průměru vystřílím 150 šípů za den. Jeden nátah luku je 22,5 kg. Trénuji přes zimu v hale na 18 metrů a potom venku na 50 metrů. Tréninkové dávky se liší podle části sezony a závodů. Je důležité trénovat techniku, psychiku, ale i fyzickou stránku, což zvládnu v mojí posilovně doma. Pandemie situaci neulehčila, stejně tak jako fakt, že se mi nedostalo žádné pomoci od svazů nebo Českého paralympijského výboru. Naštěstí mám dva lukostřelecké kamarády, kterým moje situace nebyla cizí a věděli, že se musím připravovat. A tak jsem jezdil za kamarádem Pavlem Zaoralem do Hradce Králové, kde jsem trénovali v průmyslové hale. Byla to skvělá, zajímavá zkušenost. Druhý kamarád Martin Dufek zase zařídil, že jsem mohl trénovat v jedné soukromé opuštěné hale v Klecanech. Takže v době pandemie jsem díky přátelům mohl trénovat každý den. Každopádně jsem se zaměřil na věci, které mohu zvládnou a dělat, a díky tomu jsem se posunul dál.

Jaké disciplíny tě v Tokiu čekají?

V Tokiu mě čeká soutěž jednotlivců. Celkem tam bude v mojí kategorii dvanáct lukostřelců. Závod začne kvalifikací, během níž vystřelím 72 šípů. Po kvalifikaci proběhnou vyřazovací souboje v pavoukovi, kam budeme nasazeni podle výsledku v kvalifikaci. Ve vyřazovacích soubojích střílíme vždy patnáct šípů, a kdo z dvojice jich dá víc, postupuje do dalšího kola, až do finále.

A co soutěž mixtýmu?

V té budu nejspíše závodit  s Šárkou Musilovou, s níž jsem na hrách v Riu získal bronz. Šárka od her v Riu udělala velký kus práce, a to i přes spoustu zdravotních problémů, které musela vyřešit. Společně se nám podařilo vyhrát mistrovství Evropy v roce 2018 a nominovat se do Tokia. V současnosti jezdím na tréninky se Šárkou do Trutnova, což je trochu z ruky, ale trénovat se musí. V mojí soutěži jednotlivců mě již asi nemůže nic překvapit, a tak to budu mít ve vlastních rukou. V soutěži mixtýmu musíme během kola, které trvá 80 vteřin, dát popořadě čtyři šípy, což je časově náročné, ale my to se Šárkou společně trénujeme, tak bychom to měli zvládnout.

Co bys vzkázal ostatním handicapovaným sportovcům, kteří třeba sní, že se takto někdy nominují?

Všem sportovcům, kteří sní o paralympiádě, bych popřál, aby tvrdě trénovali a obklopili se lidmi, kteří je v jejich snu podpoří. Mít sny je správné, ale člověk musí tvrdě makat.

„Lukostřelba je cesta, kterou jsem si vybral. Kráčím po ní za svými cíli. A teď je mým cílem Tokio.“

Kateřina Antošová, olympijská handbikerka

Kateřina Antošová se narodila v roce 1965. Je vdaná, má tři dospělé syny a pracuje v bankovní sféře. V roce 2012 následkem úrazu a poškození míchy skončila na vozíčku. V dnešní době patří mezi přední české závodníky na handbiku. Na paralympiádě v Riu se umístila na devátém místě, je vítězkou světového poháru (2019) a pátou ženou v kategorii MH3 na letošním mistrovství světa. Na handbiku závodí sedm let. Založila blog, v němž sdílí své pocity a příběhy o tom, že všechno se dá překonat.

Tokio je druhá paralympiáda, na niž jedeš reprezentovat Českou republiku. Co to pro tebe znamená?

Nikdy jsem nebyla velká vlastenka, ale dnes jsem na trikolóru na svém dresu opravdu hrdá a česká hymna mě spolehlivě rozbrečí. Je to asi proto, že si dovedu představit, kolik úsilí stojí za tím krátkým okamžikem na stupních vítězů. Hymnu už jsem na závodech světového poháru párkrát slyšela, samozřejmě bych ji ráda slyšela i v Tokiu, ale jsem realistka. Ráda bych závod dokončila se ctí. Hezké by bylo překonat osobní maximum v časovce.  Paralympiáda je komplikovaná v tom, že sice jedeme dva závody, ale jen časovka je spravedlivý závod proti soupeřkám stejné kategorie postižení. V silničním závodě jsme spojené s jinou skupinou a v ní jsou i soupeřky, proti nimž bez břišních svalů a s vahou svých dlouhých nohou nemám šanci. Je to obdobné, jako kdyby Sagan vozil na kole o 10 kg víc a ještě si v kopci nesměl stoupnout do pedálů. Ale na startu budu myslet hlavně na všechny lidi, kteří mě celou mou závodní kariéru podporovali.

Jak se těšíš do Tokia? Byla jsi někdy v Japonsku?

V dětství jsem četla japonské pohádky a ve srovnání s českými mi připadaly kruté. A k tomu ty strašidelné ilustrace! Knížku jsem vždycky zastrčila až dozadu do knihovny. K japonské kultuře mám velký respekt, ale není to úplně můj šálek čaje. Počítám s tím, že se to může změnit, až budu na místě. Bohužel odložení olympiády a proticovidová opatření tomu moc nepřejí. Nabourávají samotný princip olympiády – setkávání sportovců různých disciplín lemované úžasnou diváckou atmosférou. Současná olympiáda vypadá takto: dostali jsme příručku, která má 33 stran a několik dalších příloh a která obsahuje opatření nutná k bezpečnému průběhu her a ochraně zdraví. Pokud bych ji měla shrnout jednou větou, znamená to, že z Japonska uvidím jen letiště, hotel a závodiště.

Hodně se řeší podnebí. V Tokiu je v létě vysoká vhlkost vzduchu a  teplotyčtyřicítky. Bude čas na aklimatizaci? Závodila jsi někdy v tak extrémních klimatických podmínkách?

Jedním z těch bezpečnostních opatření je, že na hry smíme přijet nejdříve sedm dní před datem prvního závodu a Japonsko musím opustit do 48 hodin po skončení posledního závodu. Je proto jasné, že o nějaké aklimatizaci nemůže být řeč. Naplánovala jsem to tak, že se dva dny budu vzpamatovávat z cesty, pak si dvakrát zatrénuju, dvakrát zazávodím a pojedu domů. Zvolila jsem strategii „bleskové války“ – prostě se pokusím nastavit si v hlavě, že je to závod jako každý jiný, jen se koná v neobvyklém čase (časový posun) a v prádelně. Pořídím si chladicí vestu a budu vzpomínat na letošní závod v Belgii, kde jsme jeli za vichru a deště při teplotě sedm stupňů. Poprvé v životě mi bylo z prochladnutí na omdlení. Doufám, že se v Japonsku ohřeju!

Jak tvoje disciplína – cyklistika na handbiku – probíhá?

Závodit budeme na autodromu Fuji Speedway pod symbolem Japonska, horou Fudži. Na vrchol hory nepojedeme, na to se připravují zdraví cyklisté, kteří nastoupají téměř pět tisíc výškových metrů. I profil naší trasy je dost členitý, odhaduju to na celkové převýšení 800–900 metrů. Je to asi nejvíce, co jsme v posledních letech na velkých akcích jeli. Pojedeme osmikilometrové okruhy – při časovce to budou pravděpodobně dva, při silničním závodě sedm, tj. 56 kilometrů. Časovku jedeme 31. srpna a následující den je na programu silniční závod. Oba závody proběhnou v pozdním odpoledni středoevropského času – přesná data ani délka závodu ještě nebyla zveřejněna.

Na paralympiádu jedeš s manželem. Co všechno jeho role obnáší a jak to společně zvládáte?

Manžel je součástí týmu. Nikdo jiný totiž nesloží dohromady handbike složený do přepravní krabice. Montáž handbiku je kritickou fází přípravy na závod a doufám, že se nic nepokazí a handbike doletí celý. Poletíme běžnou leteckou linkou s přestupem ve Frankfurtu. Tam snad budou s krabicí zacházet civilizovaně. Na rozdíl od cyklistů, kteří si berou náhradní kolo, my povezeme jen obří tašku s trenažerem a náhradními díly. Manžel má kromě mechanika a asistenta i roli hlavního fanouška. My paracyklisté nebudeme ubytováni v olympijské vesnici, ale v místě závodu, 120 kilometrů od Tokia. To mě na jednu stranu mrzí, protože nebudeme v kontaktu se zbytkem české výpravy, na druhou stranu odpadne mnoho jiných problémů. Společně s dalšími dvěma českými paracyklisty, jejich doprovodem a manažerem Vojtou si vytvoříme „bublinu“, jak jsme zvyklí z minulých závodů.

Jak probíhá tvoje příprava? Kolik kilometrů denně najezdíš?

Trénink se neliší od běžné akce, jako je třeba mistrovství světa. Za měsíc najedu průměrně tisíc kilometrů podle toho, v jaké fázi přípravy se nacházím. K tomu posilovna a jako rehabilitace plavání. Nedílnou součástí přípravy je i shazování váhy. BMI kalkulačka mi sice stále hlásí, že jsem v pásmu podvýživy, ale vzhledem k tomu, že svaly na nohou mám přirozeně atrofované, musím se řídit vlastním pocitem a porovnáním se soupeřkami.

Co strava? Jíš cokoli, nebo máš speciální jídelníček?

Otázka jídla je trochu ožehavá. Mám citlivý žaludek a nejím ostrá jídla. Před závody jím hlavně ovesné vločky, ovoce, hrášek, vajíčka, steaky a ryby. Tak doufám, že něco z toho bude v hotelu k dispozici.

Nedávno jsi jako ambasadorka B. Braun pro život předávala handbike Zdenku Obadalovi, který se zranil při snowboardingu. Pomáháš také mladé slečně, která ze dne na den ochrnula, a vlastně se neví proč. Co je podle tebe pro lidi, kteří se náhle ocitnou na vozíku, nejdůležitější?  

Nový život lze přijmout jako výzvu. Zároveň je třeba pochopit, že pokud se chci cítit součástí běžné společnosti, musím se přizpůsobit já, nikoli společnost. Najít si práci, partnera, koníčky. To všechno lze. Jen to stojí vozíčkáře trochu více úsilí než běžné lidi. 

Chtějí handicapovaní sportovat, nebo to není zase tak časté, jak to vypadá? Co toto rozhodnutí nejvíc ovlivní? Roli určitě hraje i finanční situace, je to tak?  

Ano, veškeré sportovní vybavení pro vozíčkáře je hodně drahé, ale kdo opravdu chce, pomoc si najde. Jsem ráda, že mi pomáhá firma, která je významnou dárkyní v mnoha oblastech a pomáhá nejen vozíčkářům, ale lidem s mnoha dalšími handicapy. Velmi děkuji nejen majitelům, ale i všem zaměstnancům firmy B. Braun za podporu.

Finanční pomoc je důležitá v první fázi po úrazu. Pak následuje dřina, dřina a zase dřina. Spousta lidí to vzdá ve chvíli, kdy zjistí, že na závodech hned nevyhrávají. Další proto, že se chtějí věnovat rodině, další mají zdravotní problémy. Je škoda, že se pak většinou úplně přestanou hýbat. Bez pohybu není kvalitní život možný.

Co bys vzkázala ostatním handicapovaným sportovcům, kteří třeba sní, že se takto někdy nominují? Máš nějakou nástupkyni, která má šanci se na další paralympiádu kvalifikovat?

Můj vzkaz je jednoduchý – nevzdávejte se svých snů. Nečekejte, že se vám sny splní bez vaší snahy, bez práce a bez toho, že si najdete přátele, kteří půjdou stejným směrem.

"Nečekejte, že se vám sny vyplní bez úsilí a přátel, co kráčí stejným směrem."