Normotenzní hydrocefalus

Hydrocefalus (hydro – voda, cephalus – hlava) je stav nerovnováhy mezi tvorbou a následným zpětným vstřebáváním mozkomíšního moku (likvoru). Mozkomíšní mok je tělesná tekutina obklopující morek. Vytvářejí ho speciální buňky v postranních mozkových komorách. Mozkomíšní mok, který neustále cirkuluje, zajišťuje výživu mozku, chrání ho před infekcí i otřesy a odvádí odpadní produkty látkové přeměny probíhající v mozkové tkáni. Mok se hromadí v mozkových komorách, které za normálního stavu slouží jako jeho přirozené rezervoáry v mozku. Při správné funkci likvorových cest je mozkomíšní mok plynule odváděn do páteřního kanálu, kde dochází k jeho zpětnému vstřebávání (absorpci).

Příčiny vzniku hydrocefalu

Příčin poruch odtoku mozkomíšního moku může být celá řada. Často je zmiňován u dětí, kde vzniká v důsledku vrozené vývojové vady, dále může být způsoben zánětem mozkových blan, nádorem, krvácením do mozku po cévní mozkové příhodě nebo úrazu hlavy, ale také věkem. Na „stařecký tlak v mozku“ neboli normotenzní hydrocefalus (NPH) se bohužel často zapomíná.

Ani Parkinson, ani Alzheimer

Normotenzní hydrocefalus (Normal Pressure Hydrocephalus, NPH) je zvláštní formou hydrocefalu, kdy hromadící se mozkomíšní mok vede k rozšiřování mozkových komor na úkor mozkové tkáně, čímž dochází k jejímu úbytku. Normotenzní hydrocefalus se zpravidla rozvíjí pomalu, většinou od šedesáti let věku výše. Postupný rozvoj příznaků v delším časovém období je proto často mylně připisován přibývajícímu věku a demenci. V posledních výzkumech a publikacích se uvádí, že zhruba každý desátý pacient s demencí má ve skutečnosti neodhalený normotenzní hydrocefalus. Pokud se u starších pacientů objevuje zapomnětlivost, jsou příznaky často přisuzovány Alzheimerově chorobě a problémy s chůzí zase Parkinsonově nemoci. Normotenzní hydrocefalus je dobře léčitelný, ale je třeba ho diagnostikovat včas, dokud nedojde k trvalému poškození mozku. Se správnou léčebnou terapií mohou nemocní s normotenzním hydrocefalem vést normální život.

Jak se normotenzní hydrocefalus pozná?

K podezření na normotenzní hydrocefalus vede tzv. Hakimova triáda zahrnující současně:

• nejistou chůzi,
• demenci,
• únik moči (močovou inkontinenci).

Před návštěvou praktického lékaře zkuste odpovědět na několik jednoduchých otázek (ONLINE TEST), které mohou pomoci při diagnostice. Tyto typické příznaky by měl rozeznat každý praktický lékař a odeslat pacienta na specializované pracoviště. Tam je pacient následně dovyšetřen, kdy je zejména pomocí zobrazovacích metod, jako jsou MRI a CT, diagnóza potvrzena či vyvrácena. Hlavním diagnostickým znakem jsou rozšířené mozkové komory s nadbytkem mozkomíšní tekutiny.

V čem spočívá léčba normotenzního hydrocefalu

Účinným léčebným postupem je odvádění přebytečného mozkomíšního moku do břišní dutiny. Neurochirurg provede implantaci odvodňujícího systému, tzv. shuntu nebo také zkratu. Ten se skládá ze tří částí:

• hadičky vedoucí z mozkové komory (komorový katetr),
• ventilu,
• odvodné hadičky (peritoneálního katetru).

Ventil je srdcem celého systému, protože reguluje množství odvedeného mozkomíšního moku. Ošetřující lékař může navíc připojit ještě malý rezervoár, jenž slouží k diagnostickým nebo léčebným účelům a umožňuje do systému aktivně zasahovat. Zavedení shuntu s sebou nese jen minimální rizika. Jedná se o jednoduchý zákrok v délce přibližně jedné hodiny, prováděný v celkové narkóze.

Následná pooperační péče

Implantace shuntu je krátký zákrok spojený pouze s malými riziky, přesto se následná péče o nemocného nesmí podcenit. V den operace se dodržuje omezení přísunu potravin, ale již od druhého dne smí pacient normálně jíst a pít. Následně by pod vedením zkušeného fyzioterapeuta měla začít mobilizace nemocného. V dalších dnech se pomocí počítačové tomografie kontroluje jak mozkový katetr, tak mozkové komory. Pokud vše zůstává bez komplikací, po čtyřech až sedmi dnech může být pacient propuštěn do domácího ošetřování.