O podvýživě s profesorem Zdeňkem Zadákem - Lepší péče - Nebojte se zeptat vašeho lékaře
Témata: 

O podvýživě s profesorem Zdeňkem Zadákem

Pane doktore, nakolik je podvýživa u pacientů v důsledku onemocnění rozšířená a koho se týká?

Tisk
E-mail
Sdílejte

Pane doktore, nakolik je podvýživa u pacientů v důsledku onemocnění rozšířená a koho se týká?

Podvýživa se může vyskytnout u pacientů všech věkových skupin a pro každého člověka představuje veliké nebezpečí. I když se to nezdá, nedostatečná výživa či podvýživa je velmi častým jevem, a to dokonce i v rozvinutých a bohatých zemích světa. Nezáleží přitom jen na tom, jaká je dostupnost výživových přípravků ve zdravotnických zařízeních, ale především jak se personál o pacienty stará a sleduje, zda přijímají dostatek stravy s patřičnou nutriční hodnotou. Velmi důležité také je, aby si i blízcí pacienta všímali jeho stavu – zda není podvyživený anebo jak se stravuje, a jestli tak k podvýživě sám nepřispívá.

Proč právě nemocní a hospitalizovaní pacienti představují rizikovou skupinu? Proč se týká podvýživa hlavně jich?

Pacienti se vlivem nemocničního prostředí a nemoci chovají jinak. Mohou být vystresovaní z neznámého prostředí, často mívají depresivní stavy vyplývající z jejich onemocnění, mohou mít bolesti. To může pochopitelně mnohem snáze vést k nechutenství a odmítání stravy. Dále čas vymezený k jídlu v nemocnici je zpravidla limitovaný a neshoduje se s tím, na co je pacient zvyklý z domova, hospitalizovaný nedostává domácí stravu anebo má dietologická omezení. V mnoha případech pacientovi také komplikuje příjem potravy přímo jeho onemocnění. To všechno může vést k nedostatečnému příjmu potravy až k podvýživě, která bohužel není v nemocničním prostředí výjimečným jevem.

Jaké jsou důsledky podvýživy a proč je tolik nebezpečná pro zdraví pacienta?

Podvýživa se vyvíjí velmi rychle a nenápadně a je úkolem personálu, aby podvýživu včas odhalil. Jedním z důsledků podvýživy totiž je, že se pacient výrazně zhoršuje. Tito lidé jsou pak oslabení a snáze a častěji podléhají infekci či jiným komplikacím, hůře se jim hojí pooperační rány apod. Stráví tak delší čas v nemocnici a jejich rekonvalescence je výrazně pomalejší. To pochopitelně způsobuje i vyšší finanční zatížení nemocnic. Jednou z mylných představ je, že čím pacient méně jí, tím více nemocnice ušetří. Opak je pravdou. Pacienti, kteří trpí podvýživou, jsou medicínsky náročnější a z ekonomického hlediska dražší, protože to, co se „ušetří“ na nutriční podpoře, musí se vynaložit na léčbu komplikací spojených s podvýživou, jako jsou infekce, delší pobyt v nemocnici, vyšší spotřeba léků, antibiotik a podobně. Pacienti, kteří trpí podvýživou, mohou vedle všech možných komplikací na podvýživu dokonce zemřít.

Kdo by měl především dohlížet na správný příjem potravy pacienta? Měl by si to hlídat pacient sám? Co když to nedokáže posoudit?

V nemocnicích na příjem potravy pacientů dohlížejí nutriční terapeuti, nebo také dietní sestry, jak se jim někdy říká. Nutriční terapeuti určují a monitorují dostatečný příjem potravy u pacienta a jeho výživovou hodnotu. Dokážou rozpoznat stav pacienta a včas zabránit vzniku tohoto onemocnění. Podvýživa je však častým jevem nejen v nemocnici, ale týká se i domácí péče. V takovémto případě je odpovědnost na ošetřující osobě a blízkých pacienta. Důležité je, aby věnovali pozornost nejen množství potravy, ale i její dostatečné výživové hodnotě. Kooperace odpovědného personálu a blízkých pacienta při sledování příjmu potravy je důležitá i v nemocnicích. Realita je totiž někdy taková, že přítomnost nutričních specialistů nemusí být ve zdravotnickém zařízení dostatečná.

Jakým způsobem se tedy podvýživa léčí například u pacientů, kteří z důvodu nemoci nemohou sami potravu přijímat?

Pro předcházení podvýživy či pro její léčbu existuje v současnosti celá řada prostředků a technik, a to i u pacientů, kteří sami nemohou přijímat potravu. Jde jednak o výživu parenterální (tedy nitrožilní) anebo enterální, kdy pacient může přijímat potravu v podobě tekutiny, případně je mu zavedena do žaludku tenká sonda, kterou dotyčný potravu přijímá. Prakticky v jakémkoliv stádiu podvýživy existuje účinné řešení situace, ale platí, že čím dříve se na problém přijde, tím snáze se řeší.

Na co by sami pacienti či jejich příbuzní měli dát pozor, co byste doporučil, aby k podvýživě vůbec nemuselo dojít?

Pokud blízcí pacienta, nebo i on sám, mají pocit, že se u něj rozvíjí podvýživa, neměli by se především bát komunikovat přímo s nutričním terapeutem a zeptat se jej na dostatečné stravování. Totéž platí i pro zdravotní personál, který by měl komunikovat i o těchto věcech s pacientem a jeho blízkými a důsledně se přesvědčovat o reálném příjmu stravy pacienta. Obecně oboustranná komunikace je prospěšná a funguje jako důležitý předpoklad prevence podvýživy. V dnešní době existuje dost prostředků, jak podvýživě zabránit a úspěšně ji léčit.

Prof. MUDr. Zdeněk Zadák, CSc.
Klinika gerontologická a metabolická Fakultní nemocnice Hradec Králové

Absolvent Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Při zaměstnání absolvoval Přírodovědeckou fakultu J. E. Purkyně v Brně. Od roku 1970 působí na II. Interní klinice FN v Hradci Králové. V roce 1976 zde založil první metabolickou jednotku intenzivní péče. V letech 1991–2003 byl přednostou Kliniky gerontologické a metabolické FN Hradec Králové, kde působí dosud. V roce 1994 byl jmenován profesorem pro obor nemocí vnitřních. Je vedoucím centra pro výzkum a vývoj LF a FN v Hradci Králové.

Je považován za zakladatele oboru klinické výživy v České republice – v roce 1988 inicioval založení Společnosti klinické výživy a intenzivní výživy ČLS J. E. PUrkyně.

V roce 1994 založil nadaci pro rozvoj v oblasti umělé výživy, metabolismu a gerontologie, jejímž hlavním cílem je podpora odborného růstu a vzdělání zdravotních sester.

podvýživa