Není čeho se bát ani proč se stydět | podcast Medicína

Na vás je vidět, že máte empatii vrozenou. Máte ale nějakou radu, jak být v tomto ohledu lepší?

Nejlepší je představit si, že na místě pacienta leží člověk sám. Pak už je to jednoduché. Důležité je taky s pacientem komunikovat. Když mu všechno vysvětlíte, názorně to předvedete, všechno lépe snese.

A jsou rozdíly mezi muži a ženami?

Maličko asi ano. Muži se ze začátku stydí, ale ve výsledku zjistí, že o nic nejde. A ženy jsou obvykle zvyklé i z jiných lékařských oborů. Stydí se tedy i ženy, ale ne tolik.

Jaké druhy vyšetření pacientům provádíte?

K základním vyšetřením patří získání anamnézy od pacienta. Dále sem patří laboratorní vyšetření krve na tumor markery PSA a renální parametry, to se týká i žen. Dále je to vyšetření moče, a to na kultivaci, a moč na sediment k zjištění, zda v moči není krev nebo bílkovina, to je většinou při zánětech první známka toho, že se něco děje. Dále provádíme sonografické vyšetření jak ledvin, tak močového měchýře. Při cystoskopickém vyšetření se lékař podívá pomocí endoskopu do močového měchýře. V naší ambulanci nejvíce používáme urodynamické vyšetření, které zjišťuje stav močového měchýře, jak se měchýř chová, když se plní, jakou má kapacitu a pak také, jak se chová při vyprazdňování.

Zrovna to urodynamické vyšetření asi nepatří úplně k těm nejoblíbenějším, protože pokud to chápu správně, tak se napojují hadičky a do močového měchýře se vpravuje tekutina. Nebo je tam ještě něco dalšího, co člověk musí zvládnout?

Zavede se jedna tenoučká cévka do močového měchýře. Druhá cévka s čidlem na konci se zavede u žen do pochvy, u muže do konečníku, takže pak sleduje břišní tlak. A potom se všecko napojí a začne se plnit močový měchýř. Pacient lékaři sděluje ty své pocity – takové první nucení, vydržím, počkám, ještě bych vydržel a pak následně, když už je kapacita jeho měchýře dosažena, tak se pacient vymočí do speciálního trychtýře.

O cévkování nebo samocévkování velmi otevřeně mluví David Drahonínský, což je známý paralympionik, lukostřelec, který je na vozíku. Snaží se, aby byla osvěta mezi lidmi na vozíku co největší. A říká, že bychom se až divil, kolik je dnes ještě lidí, kteří se pořád bojí cévky používat a pořád inklinují k vyklepávání. Co byste těmto lidem vzkázala, aby jejich strach opadl?

Pacientům bych vzkázala, že se nemají čeho bát. Je to ochrana jejich zdraví, ochrana jejích ledvin, protože ať chtějí nebo nechtějí, metodou vyklepávání si ledviny zničí a skončí na dialýze. A to je zbytečné.

V urologické ambulanci máte i stomické pacienty. Jak probíhá ve vaší praxi péče o ně?

Pacient, který má stomii, je většinou po nějaké náročnější operaci z důvodu, kdy jejich měchýř nefunguje, takže se odstraní celý močový měchýř a udělá se pomocí kličky tenkého střeva vývod. Tato stomie je inkontinentní, což znamená, že moč odtéká neustále, a proto je potřeba používat stomické pomůcky a jímací sáčky. Existují i tzv. kontinentní stomie, to znamená, že se moč jímá v nějakém rezervoáru a pacient se pomocí autokatetrizace vyprazdňuje. Péče o tyto pacienty většinou probíhá v nemocnicích, kde byli operováni, k nám do urologické ambulance pak docházejí většinou na kontrolu stomie. Péče o stromii spočívá v kontrole té stomie a jejího okolí, jestli vše dobře funguje. A samozřejmě zahrnuje preskripci, to znamená předepisování těch stomických pomůcek.

Jedním z úzce spolupracujících oborů je onkologie. Karcinom prostaty tvoří asi 4 % všech nádorových onemocnění. Myslíte si, že preventivní aktivity a osvěta jsou dostatečné?

Mělo by se o tom určitě více mluvit, protože pacienta to v počátcích nebolí, nijak to nerozpozná. Takže prevence od 50. roku je myslím na místě a měli by v tomto směru pomoci i rodinní příslušníci, známí. Někteří muži se stydí, nechtějí chodit k doktorovi. Ale už jen laboratorní odběr krve na tumorové markery může ukázat, že se něco děje. Takže bych určitě apelovala na to, aby pánové přicházeli do urologických ambulancí. Je to také o péči praktického lékaře. Ten by měl muže k urologovi cíleně poslat na prevenci. Tak jako my ženy chodíme preventivně na gynekologii.

V čem vidíte největší technologický posun ve vašem oboru?

Co se týká pomůcek, tak musím konstatovat, že se hodně posunuly ty stomické. Jsou z kvalitních materiálů, flexibilní, diskrétní. Určitě velmi zlepšují kvalitu života pacientů. I u cévek je pokrok značný. Materiály jsou šetrnější k životnímu prostředí, pro jednodušší užívání jsou potažené gelem. Materiály jsou bezpečné, vydrží různé stupně teploty a lubrikace zůstává zachovaná…

Vy máte magisterské vzdělání. Byla to podmínka toho, abyste mohla dělat sestru v urologické ambulanci?

Podmínka to určitě není, byl to můj nápad. Chtěla jsem se posunout. Nicméně si myslím, že sestry by se vzdělávat měly. A mají dnes spousty možností. Konkrétně v urologii existují certifikované kurzy, na nichž se sestra učí katetrizovat muže, což, pokud tento kurz nemá, nespadá do její kompetence.

Jste také edukační sestra, to znamená co?

Edukace znamená vzdělávat, v mém případě tedy pacienta. Nejčastěji edukuji pacienta, když přijde na vyšetření. Edukace je i to, že mu vysvětlím, co všechno ho čeká a co se po něm bude chtít. Dalším mým důležitým úkolem je pomoci pacientům naučit se autokatetrizaci. Při edukaci používám různé materiály, video, návody, které můžeme najít na webu, aby si pacient byl jistější. Samozřejmě ho vybavím materiály i domů, čím více těch edukačních prostředků máme, tím je to pro pacienta jednodušší, protože si je jistější.

Jaké jsou z vašeho pohledu největší problémy současné urologie a jaké je jejich řešení? Máte něco, co byste třeba i prostřednictvím podcastu chtěla vzkázat?

Myslím si, že největším problémem v celém zdravotnictví je nedostatek personálu, a to jak sesterského, tak i lékařského. Řešení bohužel nemám. Ale byla bych ráda, kdybychom měli následovníky, kteří budou o pacienty pečovat, a hlavně o ně budou pečovat rádi.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ve zdravotnickém podcastu Medicína. Najdete ho na Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts i dalších podcastových aplikacích.