Vozík není překážka k splnění životních snů

Co bylo pro vás po úraze nejtěžší?  

Určitě ta bezmoc, že nedokážete ovládat své tělo. V akutní fázi jsem byl po operaci hospitalizován na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, připojený na umělou plicní ventilaci bez schopnosti přijímat pevnou stravu. Ty první dny a týdny byly opravdu perné, a to nejen pro mne, ale i pro moje okolí. Rodině a přátelům jsem dodnes vděčný za to, jak vehementně mě navštěvovali a podporovali. Už zde mi ošetřující lékař sdělil, že se pravděpodobně budu pohybovat pouze na invalidním vozíku, a hovořil o spinální jednotce.  

Jaká byla vaše cesta z nemocnice přes spinální jednotku až do rehabilitačního ústavu?  

Když se můj stav trochu zlepšil, přeložili mě na místní spinální jednotku. Bral jsem to jako vysvobození, protože se konečně začalo něco dít, začal jsem intenzivněji rehabilitovat. Velkým impulzem pro mě bylo, když jsem se na vozíku dokázal sám alespoň trochu pohybovat a najíst. Nakonec jsem strávil zhruba pět měsíců intenzivní rehabilitací v Kladrubech.  

Jak vypadal váš návrat do běžného života?

Začátky byly opravdu těžké. Po úrazu jsem se nemohl vrátit do svého žižkovského bytu ani k rodičům. Měl jsem však velké štěstí, že jsem během pobytu v liberecké nemocnici potkal báječnou sestřičku, ze které se stala má přítelkyně, a rozhodli jsme se sestěhovat. Hodně mi v začátcích pomohla s ošetřováním díky své odbornosti a byla pro mě velkou podporou. Po čase mi přidělili bezbariérový byt a věci se začaly ubírat k lepšímu. V novém domácím prostředí jsem musel postupně zařídit spoustu věcí – od různých sociálních dávek, posudků lékařů až po možnost následné rehabilitace, sportování a zaměstnání. V tom mi hodně pomohla právě zdejší spinální jednotka a pobyt v Centru Paraple.  

Když hovoříte o soběstačnosti, dočetla jsem se o vás, že jste instruktorem soběstačnosti na Spinální jednotce Krajské nemocnice Liberec. Co to přesně znamená?

Společně s kolegyněmi z ergoterapie pacienty učíme zvládat denní aktivity, jako je hygiena, oblékání, jízda na vozíku, různé druhy přesunů atd. Myslím, že osvojení těchto dovedností a alespoň relativní soběstačnost pomáhají pacientům pochopit jejich stav a zlepšit se i po psychické stránce. Dále se věnuji skupinovému i individuálnímu cvičení a posilování, poradenství v oblasti kompenzačních pomůcek a možností jejich hrazení. Řešíme i intimnější témata, jako jsou sexualita a poruchy funkce svěračů a močového měchýře, a možnosti jejich léčby či preventivních opatření.

Co pacienti na vozíku nejvíce řeší?  

Předpokládám, že se primárně touží plně uzdravit. Pokud se zdravotní stav nevyvíjí podle jejich očekávání, vyvstává celá řada dalších otázek. Ke spinálnímu poranění, ať je způsobeno úrazem, nebo se jedná o neúrazové poškození míchy, se váže celá řada dalších komplikací, jako jsou poruchy čití, funkce svěračů a močového měchýře, respirační potíže, poruchy termoregulace i sexuálních funkcí. Díky multioborové spolupráci lékařského týmu, ošetřovatelského personálu a rehabilitačního týmu je spinální jednotka schopna poskytnout takovou péči a dostatek informací, které mohou pacientům pomoci tuto životní situaci lépe zvládnout. Důležité je, aby cítili, že v tom nejsou sami a že jsme schopni se maximálně věnovat jejich potřebám, případně je nasměrovat k dalším odborníkům.  

Co byste na závěr vzkázal našim čtenářům?

Dovolím si rozloučit se citátem Paula Coelha: „Tajemstvím života je sedmkrát padnout a osmkrát vstát.“